Jak ze sebe vychovat mámu

Rad ohledně výchovy dětí je všude tolik, že se nám z toho motá hlava. Chcete si jen postěžovat a dostane další a další náhled na to, co byste měla dělat. Jenže pak se dostáváte mezi mlýnské kameny svého myšlení, dítěte a názory ostatních.

Některá z nás hltá všechny knížky o výchově, jiná si do toho mluvit nenechá a druhá dá na ostatní.

Co z toho funguje?

Za mě funguje jediná věc. Opřít se o své vnímání toho, co je „normální“, i když tohle slovo už se taky moc nenosí.

„Možná jsi máma, která vnímá pocity ostatních víc než ty svoje, říká se tomu empatická. Možná jsi máma, která raději nevnímá nic, protože všechno hrozně moc bolí. Možná jsi máma, která vnímá sebe i ostatní a pěkně se v tom mele, protože má pocit, že si musí pořád vybírat.“

Jenže rodinný život je o lásce v tom rozsahu, že dokážete rozlišit, kdy láska škodí a kdy je ku prospěchu. Láska totiž musí být mezi všemi členy rodiny. Pokud jako máma dáváte lásku jen ven, těm ostatním, možná si nevšimnete, jak moc přebíráte zodpovědnost za děti a jak děláte úplně vše, nikdo už vám ani nechce pomoct a jen slyšíte samé „mámí, mamííí“, i když stokrát odpovíte, že teď jste na záchodě.

Jako mámy prožíváme kvanta pocitů. Od strachu přes vztek, pocity selhání, zklamání, že to přece mělo vypadat jinak, až po svou nedostatečnost a neschopnost. A když už začneme dělat ty kroky směrem k sobě, zaplaví nás pocit viny, že bychom ten čas měly věnovat dětem nebo domácnosti a až přijde partner domů, tak jemu.

Jenže máma je taky člověk. Není bezedná nádoba energie, ani služka, které všichni vládnou v království jménem MY JSME VŠECHNO, TY JSI NIC.

MÁMA JE KRÁLOVNA KRÁLOVSTVÍ, kde vládne spokojenost, láska a pochopení. Aby vychovala následníky trůnu, kteří ví, že všichni jsou si rovni. Problém je, když je královna slepá a nechce si připustit, že jako shrbená moc důstojnosti nemá. Anebo skrz svou pýchu, jak úžasné ratolesti porodila, předstírá, že vše je v pořádku.

V první řadě:

PŘIPUSŤ. ŽE JSI DOBRÁ MÁMA.

PŘIPUSŤ, ŽE MÁŠ STEJNOU HODNOTU JAKO TVOJE DĚTI, JAKO PARTNER, JAKO OSTATNÍ LIDI.

PŘIPUSŤ, ŽE TVOJE DĚTI MAJÍ STEJNOU HODNOTU JAKO TY.

Pořád dáváme pozornost ven. Málo nám jde zaměřit svou pozornost do sebe a cítit tak sebe. Věnovat se jen sobě a svým záležitostem. I těm rodinným. Pořád se srovnáváme s ostatními mámami. Každá máma na FB, která nemá poblité tričko se zdá, že zvládá lépe než my. Hodnotíme ve svých hlavách každou věc, kterou uděláme. Při tom, jsme se třeba samy rozhodly, že to tak chceme dělat.

KDYŽ SES TAK ROZHODLA A NEVNÍMÁŠ, ŽE TO CHCE ZMĚNU, TAK TO PROSTĚ NEHODNOŤ. UŠETŘÍŠ TAK SPOUSTU ENERGIE.

Další záležitostí je pocit, že strach je nutností. Že mít stažený zadek a břicho obavami je projevem lásky. Dáváme tak okolí najevo, že nám na všem a všech záleží. Dokonce máme strach z reakcí našich dětí. Abychom jim náhodou neublížily zákazem, slovem… A jde to tak daleko, že nás vydírají a tváříme se, že tento model je v pořádku. Kolik dospělých,kteří s vámi viditelně manipulují  vydírají vás, máte rádi? Jak se s nimi cítíte?

Možná jste máma, která urputně své děti střeží, protože jen vy víte, co vaše dítě potřebuje. Záchranou v tomto postoji bylo uvědomění, že si dítě musí vytvořit vztah s ostatními bez mého dohledu. Pro začátek můžete dát důvěru otci dítěte, že to zvládne, když už jste mu dala důvěru natolik vám změnit život. Samozřejmě v součinnosti s vámi.

DEJTE ŠANCI DÍTĚTI POZNÁVAT SVĚT SKRZ SEBE, NE SKRZE VÁS.

Tím, že dáte prostor i svému životu, naučíte dítě, že i ostatní mají právo na život. Že svět je pestrý a když něco milujete, nic vás nezastaví to dělat. Že díky naplnění svého života je člověk šťastný a spokojený. Že láska k sobě samému je to, co vede k lásce k ostatním.

Jenže dítě je ten učitel? Dítě umí hrát stejné hry jako všichni dospělí, protože přichází a odkoukává, jak se kdo chová, jak se komunikuje. Takže postupně začíná kývat na rozumové hry, které hrajete vy a ostatní kolem. Říkejte svým dětem, co po nich chcete a jak chcete, aby to u vás vypadalo. Že vám není dobře v tom, že musíte pořád všechno organizovat a všechny popohánět. Povinnostem se v životě do určité míry nevyhnou. Ale i to, co se musí, se může dělat s radostí a láskou k sobě i k životu.

K závěru. Ne, nemám to zmáklé a nestavím se do pozice, že jsem lepší než vy. Někdy se v tom mrskám jako ryba na suchu, ale už vím, co mi neslouží a nechci žit. Na spoustu uvědomění přicházím ze dne na den a i skrze pomoc od ostatních. To, co chci je, říct ti, ženo, že v tom nejsi sama a že tě nesoudím, že ti chci podat pomocnou ruku. Skrze tento článek a nebo třeba skrze audio kurz Láskyplně pravdivá máma.

MILUJ SEBE JAKO SVÉ DĚTI.