Jak se naučit lépe komunikovat

Komunikace není disciplína, která by mi byla dokonale vlastní, ale dělám pokroky a chtěla bych se podělit o své postřehy, které možná někomu pomohou se druhému více otevřít.

Dříve jsem neuměla komunikovat vůbec, hlavně s nejbližšími to šlo velmi těžce. Říct, co potřebuji, bylo nad mé síly a tak většinou zbýval pocit křivdy, který mě uvnitř trhal na kusy.

Domýšlela jsem, co většinou druhý chce a zároveň jsem očekávala, že jde vidět, co chci a co potřebuji a pak se jen vztekala, že to nemám a že mi není pomoženo, když to přeci musí jít vidět, jak už nemůžu. Manipulovala jsem ostatní svými pocity, které byly nepříjemné jen mě a nešly vidět. Byla jsem ve velkém ublížení z toho, jak je má role těžká, jak dělám přece dost a jak potřebuji čas pro sebe. Místo ocenění druhých mi bylo zle z toho, že nemůžu dělat víc.

Dost se doporučuje mluvit o svých pocitech a ne útočit na druhého. To je jistě pravda, často máme ale tak zarytý náš projev komunikace, že se těžko mění.

Pokud chceme komunikovat o svých pocitech, v první řadě bychom měli vědět, co cítíme, orientovat se dobře ve svých emocích, umět je popsat pro sebe samotné, nejen pro druhé.

Měli bychom odložit svá ublížení vůči druhému člověku. Zdá se vám to nemožné, když vás dotyčný tolik zranil? Když jste v ublížení vůči druhému, litujete sami sebe, jak to s ním máte složité, dáváte mu tím možnost rozhodovat za to, jak se cítíte a jak vám je. Jste bezmocní řešit situaci, protože moc předáváte druhému. A s ním jaksi nejde hnout.

Když odložíte svou bezmoc, zoufalství, že nemáte vliv nad situací, otevřete si možnost říct sám/sama za sebe, jak chcete situaci mít bez vyhrocených emocí. Připusťte, že můžete mít vše ve svých rukách. Protože to, co ve vás vzbuzuje vztek není ten člověk, ale vaše bezmoc nad situací.

Zahoďte svou nadřazenost a pýchu, že vy jste ti lepší, hodnější, bez viny a opusťte tak svou útočnost a obranu.

Buďte laskaví sami k sobě. Pokud chcete změnit svou komunikaci a nedaří se vám to, dovolte si začít komunikovat tím starým způsobem. Když vypustíte přetlak emocí, pak se nám snadněji říká, jak věci chceme a jak jsme se v situaci, která nám je nepříjemná, cítili. Často, protože situaci nejdříve neustojíme, protože zavčas neříkáme, co potřebujeme, nastupuje pocit selhání, že jsme zase křičeli a neudrželi si tvář. Když se přeneseme přes to, že emocemi selháváme, můžeme přistoupit k tomu, jak věci chceme, co potřebujeme a jak se v tom cítíme, případně druhého ocenit, pokud chceme.

Může se stát, že se s daným člověkem, ať už je to partner nebo kdokoliv jiný, komunikačně míjíme a naše slova vnímá pouze jako útočná nebo vůbec nerozumí tomu, co po něm chceme. Ráda používám slova jako připusť a vnímám.

Slovem připouštím otevírám další možnosti komunikace, vysvětluji, jak to mám a proč to tak chci, jak se v situaci cítím. Například: Připusť, že tvá slova můžu cítit jako útok. Připusť, že jsou další možnosti řešení… Tím i rozpouštím energii mezi námi.

Slovem vnímám zase vyjadřuji, jak na mě celá situace působí. I když mluvím o druhém, říkám, jak jeho slova a chování cítím a že mi to ubližuje. Tím může vidět, jak to mám já. Nebo se ptám, jak on vnímá mě a celou situaci.

Možná na začátku všech těch nedorozumění je to, že včas neřekneme, že se nám něco nelíbí a že chceme věci jinak. Tam si dovolíme říci ano, když cítíme ne, tam skousneme to, že se k nám někdo chová nepřiměřeně a střádáme si svá zranění. Pokud víte, že to tak máte, můžete toto chování změnit. Začněte se stavět za sebe, za své potřeby, pochopte, že i vy máte právo na odpočinek, na to, říci ne. Ale před tím odložte své hry na lepšího člověka.

Máte pocit, že nikdy neslyšíte slova ocenění a stejně tak vy těmito slovy šetříte? Těžko si všimnete toho dobrého, co pro vás kdo udělal a vidíte jen to zlé? Hodnotíte ostatní i sebe v tom, kdo je lepší a kdo dělá víc? Možná máte strach, že oceněním druhého jen zesílíte jeho nadřazenost a hrubost k vám, protože tím, že vyzdvihnete někoho jiného ponížíte sami sebe. To vám jen chce hlava nakukat, že lepší je poukazovat na chyby. Připusťte, že oceňování člověka zjemňuje a vnáší lásku mezi lidi navzájem.

Když přešlápnu, můžu se omluvit. Když se mi něco nelíbí, můžu to říct. Můžu se vyjádřit  láskou k sobě i druhému.