Porod mé dcery

Prý porod začíná tehdy, když si žena připustí, že opravdu rodí.

Já jsem možná rodila týden… Opravdu jsem si to připustila až hodinu a čtyřicet minut před koncem.

Začnu trochu ze široka.

Jak dlouhý by porod našeho dítěte mohl být, jsem dedukovala z porodů mojí mamky. Časově se naše první shodovaly. V hlavě mi tedy hrály všechny možné varianty. I pro velmi krátký. Zajistila jsem si tedy kromě duly i porodní asistentku. Zaregistrovala jsem se v porodnici v Krči, abychom to měli blízko a v úvahu přicházela i vzdálená Příbram.

V úterý 19.6. jsem šla do poradny k porodní asistentce. Ta mi řekla, že se mnou do porodnice nepůjde, že tam nechodí. Zároveň mi naměřila vyšší tlak a zjistila bílkovinu v moči. V té době už byla dcera celkem nízko a vše mi naléhalo na konečník, kříž a celkově jsem cítila značné nepohodlí. Proto už jsem se v poradně rozplakala. Vypadalo to, že u porodu v porodnici budu sama, navíc pokud budu mít špatné hodnoty, tak budu vystavena nátlaku lékařů. Dula má čtyři děti, tak ta to nestihne, manžel bude se synem a já jsem všechno asi maximálně podcenila…

Dorazila jsem domů a začala jsem přemýšlet nad tématy, kterým jsem se celou dobu vyhýbala.

Následující den jsem byla na kontrole v porodnici. Tam mi řekli, že už jsem otevřená na 1,5 cm, hodnoty byly v pořádku. Začala jsem se těšit, že už se to blíží. Napadl mě super nápad, aby za námi někdo z příbuzných z Moravy přijel. Vyburcovali jsme „polovinu“ rodiny, nakonec přijela moje mamka, která si musela vzít volno. Pracuje ve školství. Modlila jsem se , ať do večera vydržím, aby měl Jáchymek hlídání a manžel mohl být se mnou u porodu.

A ono nic. Nic se nedělo.  Kromě výrazně silných poslíčků, které připomínaly první porod. Den za dnem jsem pomalu zpracovávala bolest, zvykala si na intenzitu tlaku. Myšlenky vedla k přijmutí a odevzdání se bolesti. Občas si poplakala.

V neděli mamka odjížděla s pocitem, že všem bude trapně vysvětlovat, že se narození vnučky nekonalo. Přijel tchán. V pondělí jsme byli hodně venku a ještě šli s Jáchymkem na poslední hodinu kroužku. V úterý jsem se necítila dobře, tak kluci vyrazili ven sami. Tchán ve tři odpoledne odjížděl a v 17:10 přivezl manžel tetu. A zase odjel. Jí jsem přivítala slovy „Ku_va, to tak bolí…“ a zase to obrečela.

Sedly jsme si a povídaly. Najednou mi došlo, že ty kontrakce přichází opravdu často. Začala jsem je měřit a zjistila, že jsou pravidelně po čtyřech minutách. Aha, rodím. Podle funění na záchodě to bylo víc než jasné. Syn spal.

Vzala jsem telefon a mezi kontrakcemi obvolávala manžela, dulu a porodní asistentku a chystala nepropustné podložky v koupelně. K mému úžasu jsem se nemohla nejdříve nikomu dovolat… Přišla další kontrakce, po ní všem volám. Manžel mi říká, že nejel pryč ze srandy, že to potřebuje vyřídit… „Aha, to jako fakt?“… Dula reaguje. Říkám ji, že už rodím a že to nikdo nestihne  Říká, že za půl hodiny může být u mě. To už začínám bručet při dalším stahu. Konečně zvedá telefon i porodní asistentka a klidným hlasem mi oznamuje, že nemůže přijet… „Cože? Jděte všichni někam! Já rodím!!!“ Chce se mi křičet. Zároveň myslím na tetu. Sotva přijede, už rodím. Snad nemá velký strach a nebude z toho mít trauma.

Všechno mě bolí a tlačí. Nakonec mě napadne přesunout se do postele. Hlavička je tak nízko, že už se mi špatně chodí.

Musím se přiznat, že rodím opravdu hlučně. Tajně jsem doufala, že to tentokrát zvládnu třeba v tichosti, ale ta intenzita je tak obrovská, že to prostě nejde. Snažím se aspoň bručet. Tělo mám docela v tenzi. Ramena mi nejde povolit, i když se snažím jít s bolestí a nebránit se jí. Ale vše je mnohem intenzivnější než při prvním porodu. Uvědomuju si, že mi ještě neodteklo ani trochu plodové vody. Říkám si, že se možná naše holčička narodí v plodovém vaku, zároveň si přeju, ať už voda odteče a ten tlak trochu povolí.

Nikde nikdo a já jen prožívám jednotlivé vlny na všech čtyřech zabořená do polštářů. Přichází manžel, po něm dula, ale já vím, že už mě nikdo nikam nedostane. Nevstala bych. Ptají se, jestli nebudeme volat sanitku. Nevím, nechci. Syn se budí a jde s tetou ven.

Odtéká trochu plodové vody. Přejdou asi dvě kontrakce, dula mi tlačí na kříž, cítím mírnou úlevu a pomáhá mi to se uvolnit v ramenou. Praská plodový vak a všechna voda odtéká.V tu chvíli malá okamžitě naléhá na čípek a já už vím, že jdeme do finále.

Po prvním porodu jsem si přála, abych příště více vnímala, co se v mém těle děje a jak miminko postupuje. Myslím, že se mi to splnilo do puntíku  Cítím hlavičku, jak se prořezává. Pořád si sahám mezi nohy, jestli už tam hlavička je. Není… Malá prochází přes lem krčku. Hrozně to pálí a já vím, že je to ono. Miminko už jde na svět, ale třikrát se ještě schová… Najednou je malá do pasu venku, dula ji zachytává. Slyším, jak miminko pobrekává. Manžel se na to dívá. Čekáme na poslední kontrakci, která si dává na čas. Dula chce, ať tlačím, protože je pupečník u pasu skřípnutý. Kontrakce nikde a tak čekáme.

Nakonec se dočkáme a naše Anabel je na světě. Je to obrovská úleva.

Manžel mi pomáhá přetočit se na bok a pak na záda, dcerku mi dávají na břicho. Jsme spolu.

Má krátký pupečník, takže tak tak dosáhne k prsu. Přisát se nechce, mazlíme se a já ji vítám.

Balíme se do peřiny a odpočíváme. Přichází kontrakce pro placentu. Prodýchávám je a v mezičase mi dochází, co se stalo. Bolelo to strašně, to nemůžu popřít, ale záhy přichází naprosté uspokojení.

Přichází porodní asistentka a kontroluje, zda je vše v pořádku a jestli krvácím. Prý ne.

Dívám se na všechny kolem a vnímám tu atmosféru. Naprostý klid, ticho, pupečník tepe… Najednou se mi vše na vteřinu projasní, rozsvítí, svět se zdá být tak jasný a čitelný. Mé tělo zaplavil čistý oxytocin.

Mezi stahy pro vypuzení placenty si povídáme, probíráme průběh porodu, s dulou mluvíme o detailech z prvního porodu, protože jsem naprosto fascinovaná tím klidem a čekáním na dotepání pupečníku i na samotnou placentu. Rozhlížím se a vnímám tu podporu dalšího ženského kruhu, který se kolem mne vytvořil. Dvě ženy, které tady jsou kvůli mně a mé dceři. Pomáhají, čekají s naprostou důvěrou v přirozený proces a v naše těla a zároveň prožívají ten zážitek se mnou.

Pupečník tepe hodinu a 45 minut. Jsem fascinovaná. Zároveň přemýšlím kolik z nás včetně mého syna, přišlo o tento posvátný a vzácný okamžik a o kolik krve jsme byli připraveni. Porodní asistentka na placentu nespěchá, když vidí, že pupečník teprve dotepává. Nakonec se domlouváme, že jej přestřihneme po úplném dotepání a já si přeji, aby to udělal manžel. Z celého srdce cítím, že by to měl udělat on a pokud to neřeknu nahlas, budu si to vyčítat. Ozvala jsem se. Dula to vítá a volá jej k nám. Manžel přestřihává pupeční šňůru a mě čeká přesun do koupelny Pro mě další moment překvapení.

Obě ženy mě podpírají a já zjišťuji, že jsem schopná vstát. Že se mi netočí hlava a necítím se nijak slabě. Jen jsem opatrná. Lezu do vany a v dřepu se sprchuji a čekám na placentu. Ta zakrátko vyklouzne bez jakéhokoliv nepříjemného pocitu. Jsem nadšená. Opravdu. Mé tělo má schopnost po porodu normálně fungovat! Stojím, nehroutím se. Splnil se mi další sen a boří se mi v hlavě  další mýtus o sobě samé.

Najednou chápu ten rozdíl od prvního porodu. Vidím to ublížení, které mi bylo způsobeno při rychlém vytažení placenty. Vidím, co způsobilo to tříměsíční oslabení mého těla. Chápu veškeré pocity, co jsem prožívala celých dva a půl roku. Radost z mého života odtekla kanálem v porodnici… Děkuji svému synovi, že mi to umožnil zažít a že sestřičku přizval do našich životů tak brzy. Že se nemusím trápit ani o měsíc déle. Cítím, jak mi v solaru tepe čistá radost a naplnění. Jsem silná, jsem zdravá, jsem radostná. Mám pocit, že jsem zpřetrhala všechny programy, které brání prožívání toho, že jsem žena. Jsem v naprosté euforii, jen si na to vzpomenu. Děkuji své dceři, že to  takhle chtěla a naplánovala. V mé hlavě tahle představa byla, možná mi ji vnukla, ale vypadala nejvzdáleněji od všech ostatních variant…

Nyní můžu říct, že porod je a může být transformujícím zážitkem. Já jsem ho zažila. A přeji ho všem ženám, protože to může být naprosto léčivý proces. Když si to dovolíme a připravíme se na něj.