Jak na vztahy

Na úvod uvádím, že mé poznatky vychází ze vztahů obecně. Nepovažuji se za experta na velice komplikované vztahy, kde je prokazatelně ubližováno jednomu z dvojice. Nejsem psycholog. Vycházím ze svého vnímání vztahů a zkušeností.

Vztahy jsou to, co nás přivádí k blaženosti i k zoufalství. Dokáží nás povznést i trhat na kusy. Je to alchymie dvou duší a zároveň dvou eg, které místo hledání společného naladění vedou rozepře, soupeří a předhání se, kdo je lepší. Ať už v roli oběti nebo toho, kdo to tomu druhému víc nandá.

Vládne mezi námi přesvědčení, že vztahy jsou o boji. O tom, že i přes veškerou snahu je těžké si porozumět a dostat od druhého to, co chceme.

A to je ten problém. Čekáme, že naše potřeby naplní ten druhý. Stavíme se do role oběti a různými praktikami vydírání a manipulace se z druhého snažíme vypáčit trochu lásky, jeho pozornost či náklonnost.

Do toho vložíme soupeření a rivalitu dvou pohlaví, která se překlápí v nadřazenost, ať už z pocitu méněcennosti nebo pocitu síly a moci. Pak se vztah stává bolavým a plným nedorozumění, křivd a zrad, které si neustále neseme a připomínáme při každé možné příležitosti.

V konfliktu je tak náročné nenaskakovat na mrchu ego a udržet si sebe a citlivý přístup skrze lásku. Dívat se optikou lásky a ne rozumu, který ihned reaguje podrážděně, ohroženě a hledá hru, která by na dotyčného platila, abychom získali pro sebe to, co chceme.

Jaké hry můžeme hrát?

Soupeření s nadřazeností a ponížením zároveň – kdo dělá víc, kdo zvládá víc, předhazování toho, jak jeden je bezohledný k druhému, že nevidí, jak potřebuje pomoci a jak je unavený. Je to vlastně ujišťování se o své hodnotě vycházející z minimálního sebevědomí.

Sebelítost – mám to těžké, jsem chudák, kterému nikdo nepomůže. Vede k nenávisti, zášti. Na místo komunikace svými zklíčenými pocity si chceme vynutit pozornost a uvědomění, že nám bylo ublíženo.

Ukřivdění, zrazení – opírání se o minulost brání vidět vztah nově a taky ho nově budovat. Při každé možné příležitosti je vytahován konkrétní zážitek, skrze který chceme vymáhat pochopení a dosáhnout svého. Držíme si bolest, která už dávno není platná skrze své nepochopení situace.

Strach, panika, že o druhého přijdu – vede ke kontrole, žárlivosti. Pozbývame v tom oporu o sebe samotného, lásku k sobě.

Neschopnost se citově o sebe postarat – pozice oběti vztahu, bolest, ublížení z nenaplnění lásky a citových potřeb. Očekáváme, že druhý vnímá, co potřebujeme, neumíme své potřeby dobře vykomunikovat. Sami předjímáme, co druhý chce a to samé čekáme od něj. Pak dochází k frustraci a pocitu ublížení.

Srovnávání s jinými vztahy, s tím druhým ve vztahu – znevažování sebe sama a své jedinečnosti. Nechápeme, že každý má vztah jiný, že každý je jiný a to nás odtrhává od spokojenosti.

Jak se uvolnit ve vztahu a co u sebe podporovat, aby vztah byl o větším klidu a pohodě?

Každý by se v první řadě měl postarat o sebe. Budovat lásku k sobě, být sám sobě oporou. Potom se může chovat jako dospělá bytost, nehrát hry a nevynucovat si lásku. Neznamená to, že člověk musí být na všechno sám, ale že umí vyjádřit jasně své potřeby bez zbytečných pocitů trápení se.

Ono totiž, pokud se cítíme pocitově zle, když něco ve vztahu požadujeme, v podstatě naskakujeme na manipulaci. Druhého chceme dohnat k tomu, aby nám splnil to, co chceme. Jenže zle je z toho v první řadě jen nám. Druhý buď neustojí sám sebe a vyhoví nebo jsou z toho rozepře. Pokud se nám dostane laskavého odmítnutí, pak svou hru pocítíme v plném rozsahu, protože jsme na ni sami. Nikdo nepřevezme kus energie, kterou do své hry vložíme.

Nemůžeme po druhém chtít, aby naplnil naše štěstí. Vytýkáním, jak se ke komu chováme, vynucování si změny druhého vede jen ke zbavování se zodpovědnosti za svůj podíl na vztahu.

Chybí nám důvěra, že láska má takovou sílu, aby se oba lidé na na ní ladili, dozráli skrze ni. Místo toho věříme, že skrze manipulaci, vztek, vynucování ukážeme, jak nám na vztahu záleží. Že to je ta cesta k uspokojení a naplnění citových potřeb.

Láska je mocná. Skrze lásku v pravdě se ladí celý můj život, vztah, má spokojenost. Připouštím, že tak to je.

Místo toho bychom se měli naladit na svou jedinečnost, podpořit skrze ní svou sebedůvěru a ukotvit svou sebehodnotu, že se svými vlastnostmi, schopnostmi  jsme plnohodnotné bytosti. Zároveň pokud přestaneme těžit emočně pouze z minulosti, dostane se nám možnosti začít budovat něco nového, lepšího a život nám nabídne změnu i ve starém vztahu. A nebo se prostě ukáže, že tady to nemá cenu.

Pokud k tomu přidám dostatek sebereflexe a přiznám si, že druhému nakládám a že mi záleží na tom, držet svůj život ve svých rukou, vše je na dobré cestě. Ne ve smyslu sebemrskačství a trestání se, ale v postoji „tohle ve svém životě nechci, nechci tohle žít, protože to ubližuje nejen mě, ale i druhému.“

Na svůj život se dívám jako na směs zkušeností. To, co dříve nefungovalo, chci teď nově, lépe a hotovo.

Pak se dívám na svůj život jako dospělý člověk s láskou k sobě i k druhému a v pravdě. Nenalhávám sobě, ani protějšku. A to je to, co určitě všichni chceme. Cítit se dobře, jak sami se sebou, tak s ostatními.

Na mé cestě si všímám jednoho. A to je cítění sebe sama. Pokud vnímám svou jedinečnost, sebe jako živoucí bytost, která jde za svou spokojeností, cítím své tělo a můj pohled na svět vychází z hrudi, z místa, kde si jsem vědoma sebe sama, tak jsem láskyplná, život mi jde na ruku. Pokud své bytí přikloním k řešení světa, lidí kolem mě a začnu hodnotit, posuzovat, rozladím se a je mi nepříjemně. Rezonuje to s vámi? Zažíváte tento pocit vnímání světa skrze sebe nebo jej chcete zažít? Tak pak se vše začne dít k tomu, aby to tak bylo. První krok můžete udělat zde a projít testem osobnosti „Máte život ve svých rukou?“ na jehož konci vás čeká minikurz „Mít život ve svých rukou“, vše je zdarma.

Ve své praxi vím, jaké neshody se ve vztazích dějí, ale vše plyne z nepochopení své zodpovědnosti za svou spokojenost a nedozrání v dospělou osobnost. Naštěstí to jde i bez řešení celého svého dětství a obviňování druhých.

Mějte rádi sami sebe a vše se  obnoví.