Nebuď superwoman

„Musím to vydržet.“ „Musím to zvládnout.“ Dvě věty, které ženám dávají možnost žít několik životů najednou. Jak je to možné? Jsme superwoman? Do určité míry jistě, na druhou stranu máme své limity a je potřeba nejen ctít ostatní, ale i sebe.

Pod tím vším bují zajímavý program myšlení – je potřeba zajistit spokojenost všem. Tím pádem nespokojenost ostatních přebíráme na sebe a odžíváme jejich energii, jejich starosti, jejich povinnosti. A naše energie je potlačená, tudíž se nemůžeme cítit radostně, svěže a vnímat, kdy je potřeba říct dost, a nebo si odpočinout.

Láska není jednosměrka

Jistě, všechny naše snahy kdysi začaly bezmeznou láskou. Láskou k druhým, která nutně potřebovala být projevena, uplatněna a ten nádherný pocit v nás chtěl do celého světa. Ale v postupu dní a nakládání si povinností a potřeby vše zajistit, jaksi docházely síly. Z naší lásky, která by měla proudit všemi směry, se stala jednosměrka. Směrem ven. K druhým. K jejich potřebám. A z onoho zdroje lásky se stala naštvaná, vyšťavená ženská, která nechápe, proč je každý den mizernější a mizernější. Má naloženo, dovoluje nakládat dál a nevidí cestu ven.

Potřebujete k lásce přidat pravdu

Pravdou je, že potřebujeme tu lásku dávat i samy sobě. Začít si s láskou uvědomovat své limity, možná i přešlapy v podobě zaspání reálného věku našich dětí, i mužů a zavčasného delegování povinností a rozvíjení schopností. Ale nejen to. Zároveň pustit strach a potřebu kontroly, zda jsou všichni jako ze žurnálu a zda jim není ubližováno nebo si nechtějí ublížit. Ale pak jaksi dochází k tomu, že si všichni ubližují navzájem.

Stoupá napětí, vytváří se další a další nedorozumění, protože žena chce všechno zvládnout a musí vydržet. Takže není řečeno, co je potřeba, a nebo už dávno nikdo neslyší a prohlubuje se propast neporozumění. A věta „Co zas na mě máš?“ se stává každodenností.

Každý máme právo na odpočinek a růst

Životními situacemi se učíme. Návod nám nikdo nedal. A to, z čeho vycházíme se už třeba nedá použít, nebo je pokroucené tím, jak nám to naše mysl předkládá. Ale vše má řešení. Tou cestou je dopřát sobě odpočinek a dopřát ostatním růst.

Dát jim možnost objevovat život, dělat chyby a třeba nabrat zkušenosti i nějakým tím problémem, na který mohou najít řešení a tím nabývat dobrého pocitu ze svého konání.

To, že nejsme pořád potřeba, není smutné.

Naopak je to naše vítězství, že dokážeme nechat ostatní žít a nechat je k nám se s láskou vracet. A zároveň dáváme pozornost do svého života a ten může kvést a projevovat se skrz nás samotné. Zároveň ale dělíme povinnosti mezi ostatní, aby naše cesta nedostala stopku v podobě „nechce se mi“. Přebudovávat totiž odpor ostatních chce trpělivost a odvaha říct dost zase vyžaduje pochopení, že na tom našem životě taky záleží. A to chce někdy spoustu uvědomění toho, co se v celém systému děje.

Naštěstí to má řešení. Za mě je to osobní rozvoj, kdy s podporou v energiích a úlevou v každém slově, kterou metoda JIH® nabízí, postupně sundáváme nánosy navyklých a nefunkčních způsobů myšlení. Například v klubu Tvořím si svůj život. A nebo sáhnout do struktur v rodině a odblokovat největší překážky, které brání pochopení a naladění se na podobnou vlnu, a tím je rodinná terapie.

Největší škodu páchá zakázání si vzteku

„Nesmím se zlobit, takže to musím vydržet.“ a pak ten kotel bouchne a jdeme do výčitek. Vztek je svým způsobem přirozeným projevem, který nám dává možnost ohradit se, když se nám něco nelíbí. Nemluvíme o afektech a nekontrolovatelném vzteku, který nenechá ani hrneček v kuchyni celý. Ale o vyjádření nespokojenosti, že prostě něco není v pořádku. Je totiž ukazatelem disbalance ve vztazích – o nerovnováze v tom, jak se kdo ke komu chová a zda je to s respektem či ne. Taky může být příčinou špatného rozdělení povinností či toho, že prostě nekomunikujeme o věcech, které je potřeba sdělit. Pak dochází k nedorozumění. Taky může být projevem únavy a nezajištění vlastních potřeb.

Každopádně je z toho cesta ven a ta cesta opět začíná u nás samotných.

• Dát si prostor pro oddych.

• Přemýšlet i o sobě vlídně.

• Nebát se emocí ostatních.

• Bez ostychu požádat o pomoc.

• Rozdělit činnosti.

• Hledat řešení.

• Nechat život prostoupit pravdou a láskou.

Přeji vám, ať na vaší cestě životem váš kostým Superwoman může viset ve skříni. Zjistíte, že v této verzi je život jednodušší a tak laskavý, jak jste si vždycky přála a zároveň nedokázala představit.